Kdo byl Jan Šuráň
Narodil se 6. listopadu 1873 v Jestřabí v okrese Uherský Brod jako podsedník – (drobný rolník s nevelkou usedlostí). Jeho otec František Šuráň (* 1. 2. 1833 – † 26. 12. 1903) byl patentální invalida – vysloužilý voják postřelený do nohy v italském tažení roku 1859.
4. října 1897 se Jan oženil s Františkou Pjajkovou z Bohuslavic (* 19. 6. 1880 – † 1. 8. 1958) a přestěhoval se z rodného Jestřabí za ní – do Bohuslavic, do části zvané Láz, kde rodina hospodařila. Podle vojenských záznamů měřil 164 cm, měl hnědé vlasy a šedé oči. Jako povolání měl v kmenovém listu uvedeno nádeník (dle rodinné paměti chodíval za mlada do Rakous sekat louky).
K odvodu šel v roce 1896 (losové číslo 138) a byl na deset let zařazen do náhradní zálohy c. a k. pěšího pluku č. 3 „Arcivévoda Karel“ s doplňovacím obvodem v Kroměříži. Prošel cvičeními ve zbrani v letech 1899, 1901 a 1903 a na Silvestra 1908 byl po splnění branné povinnosti propuštěn. Zdálo se, že má vojnu nadobro za sebou.
Jenže v létě 1914 vypukla válka – a stát si vzpomněl i na jednačtyřicetileté otce od rodin, kteří ještě podléhali domobraně.
Válečná léta podle kmenového listu
Následující časová osa je přepisem jeho kmenového listu (Unterabteilungsgrundbuchblatt), vedeného německy kurentem. Obě zranění v něm písař zvýraznil červeným podtržením – stejně je značíme i zde.
Záznamy o službě 1914–1923
10. 9. 1914
Prezentován na dobu války u domobraneckého
okresního velitelství č. 25 v Kroměříži.
präsentiert auf Kriegsdauer, Lst.Bez. Nr. 25
18. 9. 1914
Vyplacen závdavek 6 korun, zařazen k domobraneckému
praporu č. 18, 3. setnině.
mit dem Handgelde von 6 K · Lst.Baon Nr. 18, 3. Komp.
30. 9. 1914
Po necelých třech týdnech výcviku odchází do pole –
na ruskou frontu.
abgegangen ins Feld
8. 12. 1914
Raněn poprvé. Odsunut do nemocnice. V té době
vrcholily zimní boje v Haliči (bitva u Limanowé).
verwundet · ins Spital – v originále červeně podtrženo
leden 1915
Po vyléčení se hlásí zpět u okresního velitelství v Kroměříži;
jako rekonvalescent odvelen ke skladové službě do Klosterneuburgu u Vídně.
eingerückt Lst.Bez.Kmdo Nr. 25 · kommandiert … Dep. Klosterneuburg
květen 1915
Přezkumnou zdravotní komisí znovu uznán schopným frontové služby.
frontdiensttauglich befunden
prosinec 1915
Nastupuje k domobraneckému pěšímu pluku č. 25
a s jeho 13. pochodovou rotou odchází podruhé do pole – tentokrát
na italskou frontu.
eingerückt Lst.IR Nr. 25 · mit 13/25 M.Komp. ins Feld
12. 3. 1916
Raněn podruhé – zavalen kamením
v polozřícené budově, když s dalšími hledal raněné spolubojovníky.
Datum přesně odpovídá páté bitvě na Soči (9.–17. března 1916).
verwundet · ins Spital – v originále červeně podtrženo
20.–21. 8. 1916
Po pěti měsících propuštěn z léčení a předán náhradnímu tělesu.
Na frontu se už nevrátil.
entlassen · überstellt
1917
Řada přesunů v zázemí; při jednáních přezkumné zdravotní komise
1. ledna a 5. června superarbitrován – shledán trvale neschopným
polní služby. Definitivně potvrzeno komisí 26. listopadu 1917 v Kroměříži;
pro případ mobilizace s ním armáda nadále počítala jen k pomocným úkolům.
superarbitriert · Besondere Widmung für den Mobilisierungsfall
1. 2. 1918
Převeden do neaktivní evidence – jeho válka skončila.
12. 12. 1919
Už v Československu uznán válečným invalidou se
snížením výdělečné schopnosti o 33 %; přiznány invalidní požitky 96 K.
31. 12. 1923
Doplňovacím okresním velitelstvím v Kroměříži propuštěn ze
svazku branné moci po splnění služební povinnosti – v padesáti letech.
Střelecká šňůra a „saniťák“
Na fotografii má Jan na prsou pletenou šňůru s bambulemi – střelecké vyznamenání (Schützenauszeichnung). U pěchoty se vyráběla z šarlatově červené ovčí vlny a voják ji musel každý rok znovu obhájit splněním tří střeleckých stupňů. Nebyla to tedy medaile na věčnou památku, ale průběžně potvrzované osvědčení: tenhle muž umí střílet.
V rodině se ale traduje něco jiného – že sloužil jako „saniťák“. Obojí jde dohromady. U každé pěší setniny byla hrstka vojáků určena jako nosiči raněných (Blessiertenträger). Nebyla to zvláštní hodnost ani zdravotnický sbor: byli to obyčejní pěšáci s kurzem první pomoci a páskou s červeným křížem, kteří v boji vynášeli kamarády z palby. Ve vojenských papírech se tato funkce nezaznamenávala, protože šlo o vnitřní rozdělení uvnitř roty; klidně tedy mohl mít současně střeleckou šňůru. Právě starším, zkušeným a spolehlivým mužům tuhle úlohu velitelé setnin svěřovali – a přesně takovým Jan po prvním zranění byl.
Odmítnutá amputace
Při jedné takové akci prolézali nějaký narušený dům, aby zachránili tyto vojáky, zřítila se zeď a dědečka zasypalo kamení. Když ho vyprostili, měl vážně zhmožděnou nohu a v polní nemocnici mu sdělili, že mu ji budou muset amputovat, protože ho ohrožuje sněť nebo otrava krve. Amputaci odmítl s tím, že raději umře s oběma nohama, než by žil s jednou. Jeho stav se ovšem stále horšil, měl kruté bolesti a tak s amputací nakonec souhlasil. Měla následovat narkóza, řekli mu, aby počítal, že vzápětí usne a provedou zákrok. Dědeček počítal a počítal a narkóza na něj neúčinkovala. Když se jim nepodařilo dědečka uspat, nechali ho svému osudu s běžným ošetřením a noha se vyléčila a uzdravila. Neměl ani vadu chůze a byl celý život neobyčejně zdravý a vitální, zkrátka silná osobnost. Vzpomíná jeho vnučka Ludmila Mejzlíková (roz. Šuráňová), z knihy Láz – náš domov, aneb, Obraz jedné doby
Když si k této scéně přidáte přesné datum 12. března 1916 a úsek fronty, kde v té chvíli stál domobranecký pluk č. 25, vyjde krasová vesnice u Gorice, v té době rozstřílená italskou dělostřelbou na trosky. Zával, v polozřícené kavernám podobné budově, byl na Krasu bohužel běžná věc – vápencová skála se pod granáty tříštila v lavinu kamenných úlomků.
Že úřady později přiznaly 33 % invalidity, ale on sám nikdy nekulhal a zůstal do stáří vitální – to říká něco o dobovém úředním pohledu i o Janovi. Ta noha ho poznamenala v papírech, ne v chůzi.
Doma na Lázu
Po válce se vrátil na hospodářství v Bohuslavicích čp. 110 (Láz). Podle vzpomínek tety Ludmily Mejzlíkové (jeho vnučky) uměl skoro všechno rukama: v mladších letech tkal plátno, opravoval boty – „jančáry“ – do kterých šídlem probíjel otvory a zatloukal „floky“, drobné dřevěné kolíčky. Pletl košíky a slaměnky na kynutí bochníků, dělal březové metly, topůrka na sekery, hrábě a další nářadí, zvládal tesařskou i zednickou práci. O válce doma nemluvil rád – jako mnoho mužů jeho generace.
A včely
Tady se rodinný příběh napojuje na tento web. Jan byl včelař – a po něm hospodařil se včelami jeho syn Josef Šuráň starší (* 25. 6. 1909). Osud rodině nedopřál klid: Josef zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech 6. června 1953 na leukémii, jen pět dní po měnové reformě, která rodinu připravila o hotovost. Zůstalo po něm asi 12 včelstev – a vdova Hedvika, která do té doby včelaření nerozuměla; jen mu občas pomáhala vytáčet med.
Včely – to byla jeho práce, jeho záliba. Po jeho smrti zašla maminka do včelína včeličkám říct, že jim zemřel hospodář. V první sezóně včely ošetřoval střídavě strýc Hrabina a strýc Krpenský ze sousední paseky. Tento postup by jistě brzy znamenal zánik včelaření, což maminka nedopustila. V zimě začala číst odbornou literaturu a další rok začala včelařit sama. Ludmila Mejzlíková, Láz – náš domov, aneb, Obraz jedné doby
A právě tady vstupuje Jan – už jako osmdesátník – ještě jednou do hry. Poslední dva roky svého života pomáhal snaše Hedvice se včelami, aby tradice po synově smrti nezanikla. Bylo mu přes osmdesát a už jednou všechno v životě předal – ale nepřipustil, aby včelařská tradice v rodině skončila. Když v květnu 1955 zemřel, Hedvika už uměla včelařit sama.
Včelaření pak předala nejstaršímu synovi Pepovi (Josef Šuráň mladší, * 1939), když se vrátil z vojny. A ten dnes včelaří spolu se svým synem Radimem. Web vcely.rstools.cz, na kterém právě jste, je pokračováním této linie.
Čtyři generace včelařů rodu Šuráňů:
- Jan Šuráň (1873–1955) – pradědeček, včelaří a hospodaří na Lázu; pomáhá snaše ještě po osmdesátce
- Josef Šuráň starší (1909–1953) – dědeček, hospodář na Lázu; po jeho smrti krátce pomáhá strýc Hrabina a Krpenský, pak krátce převezme babička Hedvika
- Josef Šuráň mladší „Pepa“ (* 1939) – otec, přejímá včelaření po návratu z vojny 1960; včelaří dodnes
- Radim Šuráň (* 1978) – syn, včelaří společně s otcem; spravuje tento web
Prameny
- Kmenový list (Unterabteilungsgrundbuchblatt) a evidenční list domobrance (Aufenthaltsevidenzblatt) Jana Šuráně, K.k. Landsturmbezirkskommando Nr. 25 Kremsier – rodinný archiv.
- Ludmila Mejzlíková (roz. Šuráňová, *1945), vzpomínky in: Láz – náš domov, aneb, Obraz jedné doby. Brno, 2015. ISBN 978-80-260-8107-4.
- Rodokmen rodu Šuráňů (tamtéž).
- Seznamy ztrát rakousko-uherské armády (Verlustlisten), 1914–1918 – ANNO ÖNB, Digitální studovna MO ČR.
Poznámka ke čtení: originální kmenový list je psán německy kurentem a část zápisů z let 1916–1917 je obtížně čitelná; drobné upřesnění útvarů či jednotlivých dat proto nelze vyloučit. Data obou zranění a klíčové milníky jsou v dokumentu jednoznačné. Slovo „saniťák“ použila v knize Ludmila Mejzlíková podle rodinného vyprávění; v dobové terminologii šlo o nosiče raněných (Blessiertenträger).